Vydává se na průzkum kostelů, nemocnic, obytných domů, továren, dolů, zámků a dalších míst vzniklých lidskou činností, které byly opuštěny nebo přestaly plnit svůj účel. Tvrdí, že příroda je mocná a každé místo si nakonec vezme spět. S Michalem Seidlem, kterého baví překonávat překážky, jsme si povídali o urbexu, který provozuje stále víc lidí.
Co je to urbex, kde a kdy vznikl?
Urbex je zkratka anglického sousloví Urban Exploration, což se dá volně přeložit jako městský průzkum. Ve skutečnosti se pod tím skrývá průzkum všemožných míst vzniklých lidskou činností, od nemocnic, kostelů nebo továren přes obyčejné obytné domy, vily, zámky až k důlním dílům či kanálům. Obvykle jde o opuštěné stavby, nebo stavby, které přestaly plnit svůj původní účel. Kdy a kde pojmenování „urbex“ vzniklo netuším, ale samotnému zkoumání zapomenutých míst se lidé věnují nejspíš odjakživa.
Je legální jej provozovat? Je potřebné mít povolení ke vstupu, k fotografování, k natáčení videa a následnému publikování?
Většina lidí si myslí, že je urbex na hraně zákona. Podle mě je již za ní. I ta největší ruina má totiž svého majitele, urbexeři tedy vstupují na soukromý pozemek. To je ale vše, jde tedy jen o přestupek. Já osobně si myslím, že pokud to člověk dělá s dobrým úmyslem, nic u toho neničí a nic neodnáší, mohli bychom být shovívaví. Ne vždy se tak ale děje, což se dá pochopit. Nikomu by nebylo příjemné, kdyby mu cizí lidé lezli do baráku. Chce to dobře zvážit, kam vlézt a kdy se naopak raději držet stranou. U majitele objektu se s pochopením většinou nesetkáte, u policie a hlídačů je to již lepší. Na urbex můžete jít i legální cestou. Nejednou jsem žádal o povolení ke vstupu a následnému fotografování, když byl můj vytoužený cíl beznadějně uzavřen. Je to sice bez adrenalinu, který k urbexu bezesporu patří, ale dobrý pocit z pokoření dalšího místa zůstává, poněvadž mi to přesvědčování občas přijde složitější než infiltrace na vlastní pěst. :) Povolení ke zveřejňování médií jsem nikdy neřešil, jelikož se fotografováním neživím, tudíž jsem to ani nepotřeboval. Několikrát bylo ale podmínkou ke vstupu do objektu nepoužívat pořízené fotografie ke komerčním účelům.
Kam všude vedou kroky vyznavačů urbexu?
Jak jsem zmínil na začátku, do všech možných objektů, které člověk vytvořil. Někdo se pak specializuje jen na některé druhy míst, například na industrial nebo podzemí. Někteří pak třeba i na šplhání na komíny, stožáry, vysílače, na výškové budovy. I to spadá pod urbex. Já osobně nejsem zaměřený jen na jeden typ míst, ale obecně se dá říct, že nemusím ta modernější, až na výjimky. Rád mám ta zchátralejší a ponuřejší, ta s puncem starých časů, zanechaná tak, jako by je lidé opustili teprve včera.
Jaká jsou jeho pravidla? Jsou i nějaká rizika?
Přesto, že samotný urbex je činnost tak trochu proti pravidlům, nebo spíš proti zákonům, svá nepsaná pravidla má. Tím nejzákladnějším je „neodnášej nic než fotky, zanech pouze stopy“. Se vzrůstající popularitou urbexu je ale znát, že zdaleka ne každý se jím řídí. S dalším pravidlem – neprozrazovat lokace – je to snad ještě horší. Urbex provozuje čím dál víc lidí, bylo by naivní si myslet, že všichni budou čistí jak lilie. Zkrátka dobrý urbexer by měl navštívené místo opustit ve stavu, v jakém jej našel a pokud narazí na jeho zabezpečenost, měl by odejít a smířit se s tím, že se dovnitř nepodívá. Nepotřebuje pravidla, protože ví, jak se chovat v prostorech, kde o jeho přítomnosti nemá nikdo vědět. V tom vidím ten hlavní rozdíl mezi urbexem a vandalstvím.
Urbex v Čechách, na Slovensku a v zahraničí – čím se liší?
V každé zemi má urbex svá specifika. Na západě Evropy jsou místa hodně zachovalá, vybavená a zdobená. Itálie je plná vil a kostelů, často s velmi lehkým přístupem, ve Francii je možné objevit množství zámků, ale také elektráren nebo tzv. automobilových hřbitovů, Belgie je „nabušená“ všemi možnými místy, naproti tomu v Nizozemsku není opuštěno téměř nic. Někde vám hrozí tučná pokuta, jinde jsou na urbexery zvyklí. V Česku a na Slovensku se většina míst rozkrade, na druhou stranu na západě všechno zničí vandalové. Nabízí se otázka, co z toho je horší. Jedno je jisté – obojí je špatně. U nás obdivujeme především opuštěné kostely, kterých je zejména v oblasti bývalých Sudet požehnaně, pak také průmyslové areály. Obytné domy a vily jsou bohužel velmi často rozkradené nebo plné bordelu. Když už se najde něco nezničeného, je to obvykle velice stroze zařízené. Myslím, že na tom všem se značně podepsala dlouhá léta minulého režimu...
Která země žije urbexem nejvíc?
Těžko říct, dříve to byla hlavně Belgie, nyní asi frčí spíš Itálie. Urbex je známý po celém světě, a i u nás to v poslední době dost žije.
Jaká byla Vaše cesta k urbexu?
Skrze fotografování. Tomu jsem se věnoval už od mala. Ale na svůj první cílený průzkum s fotoaparátem jsem si musel počkat tuším až do roku 2013. Místa, se kterými jsem začínal už dnes buď neexistují nebo jsou po rekonstrukci a znovu ožila. Klášter v Chebu, továrna na motocykly Jawa v Týnci nebo secesní budova elektrotechnických závodů v Bystřanech na Teplicku jsou z těch objektů, které byly vymazány z mapy i ze světa a zůstanou už jen na fotografiích, které jsem tenkrát při svých prvních dobrodružstvích pořídil. Urbex není jen zábava a adrenalin. Je to také dokumentace mizejících světů.
Co Vás na něm nejvíc zaujalo?
Spousta věcí. Hlavně to, jak je příroda mocná a každé místo si nakonec vezme zase zpět. Jak díky vodě a vzduchu vytváří umělecká díla na zdech, na oblečení, na nábytku, pomocí plísní či mechu a kapradí. Baví mě překonávat překážky, dostávat se na místa veřejnosti běžně nepřístupná a nasávat jejich zvláštní atmosféru. Cítit energii lidí, kteří jsou fyzicky dávno pryč...
Zajímáte se i hlouběji o tato místa, nebo je jenom dokumentujete? Zjišťujete, proč jsou opuštěná?
Většinou to zjišťuji až doma po návratu z takového místa. Až podle toho, jak moc mě zaujalo. Někdy je to téměř nemožné, jindy se dá zjistit hodně a občas to bývá opravdu zajímavé.
Máte i nějakou ne celkem příjemnou, nebo naopak veselou zkušenost?
Nepříjemné bylo každé chycení za přítomnosti policie, zejména pak jedno v Belgii, kdy jsme museli i na výslech na stanici. Veselé bylo, když nám vyslýchající policista nakonec ještě radil, kam se vydat za dalšími opuštěnými stavbami.
Jak zapomenutá místa vyhledáváte?
Většinou na internetu a na mapách, někdy náhodně při různých výletech nebo při cestách za jinými opuštěnými místy. V zahraničí mám pár dobrých kontaktů, se kterými si místa občas vyměňujeme.
Jak se stát „urbexerem“?
Možná už tím hledáním na internetu a následným pokusem o vniknutí do nějakého zapomenutého domu. Většina z nás už se někdy v životě urbexerem aspoň na chvíli stala.
Jak se na průzkum připravit, co si vzít s sebou?
Doporučuji pevnou obuv, oblečení, u kterého nevadí, když se zašpiní či potrhá, svítilnu (nebo aspoň mobil), občas se hodí rukavice. Když víte, že to bude na dlouho, vezměte s sebou také pití a třeba i jídlo. Pak už s sebou nosím jen fotovýbavu, doklady a toaletní papír...
Připravila: Alena Reháková
Foto: Michal Seidl
