Již od starověku poutníci překračovali alpské vrcholy, aby se z jihu dostali do střední Evropy. Během cesty nacházeli útočiště v horských hospicích. Změna však nastala ve dvacátém století s vybudováním Grossglocknerské vysokohorské silnice. Objevily se první hotely, restaurace a do oblasti na hranici Salcburska a Korutan začali proudit poznání chtiví turisté.

Hotely v rakouských Alpách existují už od středověku. Jejich výstavbu inicioval v osmém století císař Karel Veliký, když nařídil církvím a klášterům vybudování hospiců. Ty sloužily nejen pro péči o staré a nemocné, ale zároveň poskytovaly ubytování pro poutníky.Hospice ležely na důležitých dopravních trasách v průsmycích, které umožňovaly přejít horské pásmo.Jedním z nich byl i průsmyk Hochtor mezi Salcburskem a Korutany v okolí nejvyšší rakouské hory Grossglockner. Vedla přes něj důležitá obchodní trasa, po níž putovali již Římané a Keltové. Obchodníci zajišťovali přepravu zboží (zlato, látky, drahé kameny, kovy, koření, kožešiny) prostřednictvím koní, které vedli po úzkých stezkách. Cesta v nepříznivých povětrnostních podmínkách (včetně přívalů sněhu) byla velmi nebezpečná a vyžádala si mnoho životů.

Uplynuly však stovky let, než začaly padat první úvahy o vybudování dopravní komunikace přes průsmyk Hochtor. Až v roce 1922 dostali experti nápad, jak překonat horské pásmo. Projektu se ujal třiatřicetiletý stavební inženýr Franz Wallack. Rodák z Vídně ale nejprve podnikl několik studijních cest do Švýcarska, Itálie a Francie, aby prozkoumal alpské silnice.Sbíral data týkající se silniční práce, lavin, úhlu serpentin, organizace osobní dopravy či frekvence, s jakou se v oblasti vozidla pohybují.Na základě získaných informací zpracoval přesné podklady o stavu těchto komunikací, o tunelech, hranicích a sestavil rozsáhlou dokumentaci o hotelových budovách v Alpách. V roce 1930 se společně se třemi tisíci dělníky pustil do práce. Budování cesty,která přetínala hlavní hřeben Alp, však bylo tvrdým oříškem. Muži pracovali v drsném prostředí bez mechanizace, jen s použitím lopat a krumpáčů. Přesto v rekordním čase pěti let vytvořili stavbu století.

Famózní, čtyřicet osm kilometrů dlouhá a sedm a půl metru široká Grossglocknerská vysokohorská silnice vede do výšky 2 571 metrů nad mořem. Pohyb na klikatící se komunikaci připomíná jízdu na horské dráze. Příkrá stoupání (dvanáct až čtrnáct procent), střídají prudké sjezdy a katapultující převýšení tisíc sedm set čtyřicet osm metrů vyplavuje adrenalin.Třicet šest zatáček se pak vine mezi alpskými loukami, zelenými jehličnany, mohutnými skalami až k oblasti věčného ledu. Tvoří čarokrásné scenérie s výhledem na třicet třítisícových alpských vrcholů v průsmyku Hochtor včele s Grossglocknerem. Serpentiny lemující krajinu protínají také odstavná parkoviště s vyhlídkovými plošinami. Tady návštěvníci mohou zaparkovat a vydat se na túry do Národního parku Vysoké Taury.

Plačící ledovec

Se stavbou Grossglocknerské vysokohorské silnice bylo plánováno i vybudování alpských hotelů. Ubytovací zařízení podél komunikace měla být co nejvíce přizpůsobena charakteru krajiny. Hotely byly navrženy jako kamenné budovy s dřevěným střešním krovem, ohnivzdorným krytem, s okny proti bouři, dešti, sněhu s dřevěnými nebo kovovými roletami. Materiál pro okna, dveře a podlahy byl vybírán s velkou péčí, přičemž se jednalo o pomalu rostoucí horské dřevo.Devět projektovaných a částečně postavených hotelů však bohužel nebylo nikdy realizováno z důvodu nedostatku financí.Vznikl pouze jeden, dům Franze Josefa. Šlo však o postupnou obnovu a rozšíření třicet let staré chaty, která existovala již v době otevření silnice. Chata v roce 1997 zcela vyhořela a byla nově postavena v původním stylu.Stojí na výšině císaře Františka Josefa I. poblíž prosklené pozorovatelny Wilhelma Swarovského. Místo, kam v roce 1856 vystoupal slavný panovník se svojí chotí Alžbětou,je také výchozím bodem na túru na ledovec Pasterze. Nejdelší ledovec ve východních Alpách se táhne v délce osmi kilometrů a jeho obhlídku lze uskutečnit po Ledovcové stezce pro pěší vedoucí k jeho čelu, moréně a ke splazu. Zájemci by ale neměli váhat. Více než před stoletím Pasterze zaplňoval ještě celé údolí pod Grossglocknerem. Teď se stejně jako jiné ledovce ztrácí před očima. Bude-li tání pokračovat stejným tempem, do osmdesáti let může zmizet.

Národní park Vysoké Taury je také jedním z posledních útočišť divokých zvířat v Evropě. A právě z výšiny Františka Josefa I. pořádají strážci národního parku výpravy za pozorováním supů, orlů, svišťů, kamzíků a kozorožců. Těm hrozilo vyhynutí, protože byli až do začátku devatenáctého století považováni za mystická zvířata. Skoro všechny části jejich těl, zejména rohy, se hojně využívaly jako přísady do medikamentů nebo do elixírů alchymistů. V důsledku rozsáhlého lovu se téměř podařilo kozorožce vyhubit. Ve Vysokých Taurách proto před šedesáti lety vysadili jedince z Itálie a Švýcarska, aby populaci zachránili.To se naštěstí podařilo a dnes v chráněném území běhá na dvě stě padesát kusů.

Místo pro sportovce a věřící

Na trase Grossglocknerské vysokohorské silnice leží také mystický Heiligenblut, který vznikl díky zvláštní události.Podle pověsti obdržel dánský princ Brictius během návštěvy v Konstantinopoli (dnešní Istanbul – pozn. autorky) od císaře Konstantina VII. náboženskou relikvii v podobě lahvičky se svatou krví. Když se vracel domů, projížděl okolím Heiligenblutu, kde ho zastihla sněhová vánice. Princ se obyvatelé v chumelenici ztratil a zemřel na podchlazení. Jeho bezvládné tělo pak našli zdejší i s lahvičkou Kristovy krve. Na tomto místě postavili poutní kapli, do níž uložili posvátnou relikvii. Svatostánek byl pak v patnáctém století přeměněn na farní kostel sv. Vincence. Od té doby proudí do Heiligenblutu tisíce věřících, aby při svaté pouti (koná se v červnu) získali očištění od hříchů či uzdravení.Nicméně dějiny vesničky ležící ve výšce 1288 metrů nad mořem tvořili také horolezci, kteří ji od devatenáctého století využívali jako základnu pro výstupy na Grossglockner. Díky horské turistice nastartovali cestovní ruch a učinili z Heiligenblutu významné turistické středisko. V létě do něj míří vyznavači horských túr, milovníci přírody, cyklisté, v zimě pak lyžaři a běžkaři.

Rady na cestu

• Vstupní brány jsou na silnici u Fusche na salcburské nebo u Heiligenblutu na korutanské straně Grossglockneru.
• Za průjezd platí auta a motorky mýto, cyklisté mají vjezd zdarma.
• Silnice je otevřená denně od května do začátku listopadu (situace se může změnit, pokud napadne dříve sníh).
• Otevírací doba komunikace se v jednotlivých měsících mění. Květen (6.00 – 20.00 hodin), 1. červen – 31. srpen (5.00 – 21.30 hodin), 1. září – začátek listopadu (6.00 – 19.30 hodin).
• Poslední vjezd je vždy čtyřicet pět minut před nočním uzavřením.
• Na celé silnici je dobrý mobilní signál, v případě potřeby lze lehce zavolat pomoc.

Text: Pavla Apostolaki

Prečítajte si tiež: Odľahlé ale čarovné miesta na našej Zemi